Tenhle článek bude o jedné srdcové spolupráci na akvarelových ilustracích, ale i o tom, jak jsem zase jednou něco neodhadla!
Cestovat časem neumíme, ale kdyby to šlo, tak svému mladšímu já řeknu: „Našla jsi Irču. Super! Podívej se pořádně na to, co dělá a už nechoď jinam. Je to zbytečný! V ranku respektujícího přístupu k výchově dětí pro sebe těžko najdeš někoho lepšího!“
Mám holt takovou tu touhu vychovávat děti laskavěji, než se to dělalo v předešlých generacích. Myslím tím metodou trestů a odměn, vnější motivací, ponižováním, sekýrováním apod. Děti jsou pro dospělého extrémně energeticky náročné, takže to předchozím generacím nevyčítám. Když nemáte okolo sebe onu příslovečnou vesnici, která by se také měla podílet na výchově, tak je prostě jednodušší dítě seřvat, než ho respektovat. Hlavně když máte informace, že tak je to přeci správně. Škoda každé rány, která padne vedle, ne? No a když se podaří ho potlačit, je s ním pak snazší pořízení. Minimálně do puberty.
Jak to ale dělat jinak, když to člověk sám úplně nezažil a ani ho to nikdo nenaučil? Jak vychovávat děti s respektem k nim, k sobě a se zdravými hranicemi?
Pár měsíců po narození prvorozeného synka jsem náhodou narazila na Irču a zjistila, že dělá montessori. Trošku jsem to prozkoumala a líbilo se mi motto: „pomoz mi, abych to dokázal sám.“
Koupili jsme s manželem učící věž, aby se synek od chvíle, kdy sám stál, mohl zapojovat do dění v kuchyni. Navrhla jsem ve 3D programu montessori polici pro redukované množství hraček, a manžel ji vyrobil. A taky jsme pořídili domácí prolejzačku a pouštěli ho k různým činnostem, i když byl úplný špunt. Super! Ještě si dávat pozor na chvíle, kdy se dítě soustředí a v tu chvíli na něj nemluvit a máme to. Měla jsem pocit, že jsem si vyzobla to nej a pro mě osobně to stačí. Ha-ha-ha!
Irča mi tedy byla sympatická, ale tím jak pro mě byla spjatá s montessori, přehlédla jsem, že dělá i jiné věci. A z montessori jsem zavnímala hlavně nábytek a pomůcky. Teď mi to už přijde samozřejmě směšné, ale beru jako polehčující okolnost, že po porodu a při kojení jsem prostě musela být ze všeho toho nevyspání tak trochu mimo. Souvislosti mi tehdy unikly.
Když se pak objevil psycholog, který inzeroval to, že se zaměřuje na emoce ve výchově a na rozdíly mezi pohlavími, tak mě to zaujalo. Tušila jsem totiž (velmi správně), že můj nejpalčivější problém ve výchově budou hranice. U něj jsem měla pocit, že najdu nápovědy, jak na to. Začala jsem nasosávat a asi na skoro dva roky zaparkovala u něj. Teď s odstupem vidím, že spousta jeho názorů mi nesedí a lépe bych udělala, kdybych tehdy pochopila, že Irča montessori používá pouze jako jeden z nástrojů. Její záběr je mnohem širší. A hlavně podle mě i funkčnější.
Například onen psycholog sice správně radí, že vztah by vždy měl být důležitější než proces. Ale pak to pro praktický život interpretuje tak, že maminka by se neměla snažit uvařit, ale raději si hrát s dítětem a oběd si nechat třeba dovézt nějakou roznáškovou službou. Nebo si namazat chleba s máslem. Prostě ať je pohoda a fajn vztah. A hlavně před dítětem nepoužívat nástroje, které nechceme, aby i ono samo chtělo používat. Třeba ostrý nůž. Pak nastává konflikt a tomu se chceme vyhnout, abychom neztráceli důvěru dítěte. Přišlo mi, že si máme pořád hlavně hrát, což mi už tehdy nějak nesedělo.
Irča oproti tomu mámy učí, jak přizvat klidně i nejmenší batole do kuchyně (miminka alespoň pozorují), aby se mohlo byť jen na chviličku zapojit. Tím nasytí vnitřní potřebu kopírovat svůj vzor a hlavně zlepšuje své motorické dovednosti. Staví samo sebe. A v neposlední řadě buduje i svou sebedůvěru. Kdo to nezažil, tak mu to může připadat jako utopie. Rok a půl staré dítě přece nemůže samo krájet? Může, když člověk připraví ten správný nástroj a ví jak s dítětem v průběhu práce komunikovat.
Ještě je perfektní, že když se dítě může zapojit, tak pak narůstá i jeho kapacita hrát si nějakou dobu i samo. Je to totiž i práce se schopností se soustředit. Což v dnešní době všech digitálních rozptylovačů začíná být super schopnost.
A samozřejmě, že máma nebude vyvářet tříchodové menu, ale nějaké to jednoduché jídlo s těmi správnými informacemi uvaří i s malým capartem. Irča učí, jak dítě pozorovat a vyhodnocovat, co je zrovna jeho vývojový úkol. A podle toho mu nabídnu činnost, která je na hraně jeho možností, aby ho to bavilo. Prostě takové přirozené rozvíjení jeho schopností.
No a hranice?!! Ty jsem u onoho psychologa kvůli akčnímu synkovi hledala především. Zavrčet a přesměrovat pozornost zní jednoduše. A zhruba od tří let začít dělat dohody. Je to ale dost? Chápu, že pro utahané a vystresované mámy jsou jednoduchá řešení lákavá. Ale stejně má prý vrčet táta. A co když je většinu času s dítětem sama? Zkrátka a dobře, i tady mi Irča přijde mnohem přínosnější.
U batolat dává hranice už připraveným prostředím. Sofistikovaně přemýšlí nad prostorem domova a nábytkem tak, aby to dítě podporovalo v samostatnosti a eliminovaly se věci, které bychom museli dítěti neustále zakazovat. Je výhodné, když s těmi nejmenšími častěji mluví naše ruce spíš než ústa. A pak učí rodiče, jak dítěti i tak něco nedovolit s laskavým tónem a následně ustát jeho pláč. Být tam s ním, aby si mohlo emocí projít a postupně se uklidnit, i když nedostalo to, co chtělo.
Naprosto geniální mi pak přijde způsob ve stylu: „Aha, hážeš jídlem na zem. To ti nemůžu dovolit, ale můžeme si jít házet s míčkem.“ Protože díky Irče vím, že maličké dítě věci dělá kvůli tomu, že ho pudí vnitřní program rozvíjet se a trénovat motoriku. Tak to jen namátkou taková ochutnávka, co mě oslovilo.
Také se mi líbí, že děti Irča nedělí pouze a chlapečky a holčičky, ale na typy osobností. Něco jiného totiž potřebuje extrovertní akční dítě, například oproti introvertnímu badateli, když to nehorázně zjednoduším.
A díky této teorii typů začala naše kreslířská spolupráce. Přihlásila jsem se totiž na interaktivní online kurz Jak vařit s malými dětmi. Protože tam Irča začala rozebírat vrozené potřeby jednotlivých typů osobností, tak mi to nedalo a poslala jsem jí kresbičky, které jsem už nějaký čas měla nakreslené do šuplíku.
Knihy Šárky Mikové jsou totiž opravdu poctivé, ale pro nevyspalé mámy malých dětí poněkud dlooouhé a plné textu. A nějaká názorná ilustrace by přitom mohla tak pomoci!
Když jsem je ukázala Irče, byla nadšená. Po něčem takovém prý už dlouho touží. Ještě to tedy není úplně ono a necháváme to zrát, ale první výkop naší budoucí spolupráce byl tehdy učiněn.
Po kurzu vaření se můj plamen zvědavosti a nadšení pro studium rozhořel naplno, a tak jsem si koupila celý balíček online kurzů. Získala jsem tam spoustu skvělých teoretických informací, které jsem si pak ještě jela zažít ke konci roku naživo na pobytu v Hartmanicích, který Irča pořádá několikrát ročně. Byla to naprostá pecka a jediné, čeho jsem litovala bylo to, že jsem tam nejela už dávno!
A jak vznikla spolupráce na akvarelových ilustracích? Tak nějak živelně. Já už mám nějakou dobu v hlavě nápad na zpracování tématu emocí pro hodně malé děti. A Irča v jednom videu říkala, že jí nějaká taková kniha v ČR chybí. Neměla jsem moc času tu myšlenku rozpracovat, ale když jsme jeli v září na road trip a měli cestu kolem, přišlo mi škoda, se neozvat. A setkání vyšlo a já mohla Irče ukázat první čmáranice a tuhle skicu:
Irča už měla delší čas vizi, že by ke svým kurzům chtěla nějaké ilustrace. Když skicu viděla, navrhla mi, jestli jí neudělám akvarelové ilustrace pro kurz o vzteku a stresu dospělých. To bylo zrovna aktuální, a tak jsme nechaly mnou vymyšlený projekt prozatím odpočívat a šly tvořit čtyři reakce na stres. Což je útok, zmrznutí, podlézání a útěk do činnosti.
Bylo to super. Nažhavila jsem prosvětlovací destičku a díky manželovi, který bral obě děti na hrabání sena, jsem se ponořila do tvorby. Takhle to vypadalo v průběhu tvoření skic.
Tento kurz, který jsem ilustrovala, jsem pak také absolvovala a byla to jako vždy naprostá pecka. Už během jeho průběhu jsem se díky cvičením a informacím dostávala do většího klidu a nadhledu.
Zkrátka Irča nenabízí žádné zkratky a instantní řešení. Je to vlastně dost práce, co je třeba dělat. Ale velmi zdůrazňuje, že ze všeho nejdůležitější je být sama k sobě laskavá. Teprve pak totiž všechno zafunguje tak, jak má. Dovolíme si odpočinout si. Máme pak na děti víc energie. Odložíme dotěrné myšlenky, že nejsme dost dobré a pochválíme se za každé mini zlepšení, které se nám zadaří. S dočerpanou energií je větší šance, že si i v pravou chvíli vzpomeneme na tu užitečnou věc, co jsme slyšeli.
Nestala se teď ze mě dokonalá máma. Mám opravdu spoustu pořádných much, které jsou do mě hluboko vepsány a není pro mě lehké je jen tak odbourat. Ale věřím, že každý ždíbeček zlepšení se počítá a má smysl se o něj pokoušet. Poslat z té bagáže, co si nesu, dál o něco méně.
Sama za sebe tedy Irču velmi doporučuji. Je s ní ohromná legrace a její pozorovatelské schopnosti jsou neuvěřitelné. Za mě je ideální poslechnout si nějakou tu teorii v předtočeném online kurzu a pak jet na živou akci. Krásně se to tam přetaví do praxe. A její interaktivní online kurzy jsou něco mezi. Kdo chce, může sdílet video z vaření s batoletem a Irča na to dává zpětnou vazbu. Tam se to taky parádně z té teorie do praxe taví! Nebo ten kurz o vzteku dospělých! Zkrátka u ničeho z Irčiny dílny nešlápnete vedle.
Je to prostě krása, jaké parádní spolupráce mi chodí. A občas vyplynou takhle pěkně organicky. Je mi ctí spolupracovat s tak úžasným člověkem jako je Irča. Kéž se její dosah rozšiřuje. Houšť, jen houšť!
A pokud se vás výchova dětí týká nebo se prostě chcete obecně naučit, jak lépe zvládat své emoce, tak 4. března 2024 Irča spouští interaktivní online kurz!
https://irenakubantova.cz/miluji-sve-dite-3tydenni-kurz/
Moje absolvované kurzy, které mohu vřele doporučit:
Živé akce:
Pobyt rodičů s dětmi v Hartmanicích
Dílny intensive – toto mám zatím na seznamu přání k realizaci 🙂
Interaktivní online kurzy s FB skupinou:
Jak vařit s dětmi s radostí a bez stresu
Miluji své dítě a nedokážu se s ním domluvit
Předtočené online kurzy:
Co dělat, když se dítě vzteká?
