Zveřejněno: 2. 12. 2018
Moje první letošní dovolená proběhla kvůli různým okolnostem až v říjnu. O to byla výživnější. Kam může kreslířka jet, když chce opravdu poctivě zrelaxovat? Asi někam, kde to bude lahodit jejímu oku. Kde nabere nové vjemy a impulzy k další tvorbě. Jo, to by určitě dávalo smysl a takové prázdniny jsou vždycky úžasné. To můžu potvrdit. Ale tentokrát si mě zavolala tma.
Přesněji řečeno pobyt ve tmě. Jedna dovolená padla na přípravu maringotky a pozemku k prodeji a další kvůli hypotéce na nové místo. Bylo toho tolik k zařízení, to by jeden nevěřil! Nápad jít do tmy přišel tedy opravdu čistě zevnitř jako taková prosba těla a mysli o absolutní vypnutí. Byla jsem ze všeho už opravdu unavená. A něco ve mně mi říkalo, že ve tmě zrelaxuju opravdu výživně. A kdo ví, co si tam ještě třeba uvědomím a tak podobně, že?
Byla to pro mě úžasná zkušenost. Pobýt týden v absolutní tmě, kdy jsem neviděla ani dlaň mávající přímo před očima, bylo jako zemřít a znovu se narodit. Všichni získáváme většinu informací z okolního světa hlavně vizuálně. Když se od tohodle hlavního kanálu, kudy neustále teče moře informací, odpojíte, můžete si odpočinout opravdu na dřeň. A co teprv já jako kreslířka. Pořád někde okouním a kochám se vším možným.
No a samozřejmě mě jako správného moderního člověka dokázala řádně zaměstnat samotná mysl. Měla jsem ale úžasného zenového průvodce Tomáše, který mi jednou denně nosil jídlo a inspiraci. Dával mi i tipy, jak být v přítomnosti a jak nacítit, kdo doopravdy jsem a kdo nejsem. Ono se mi vůbec i líbilo, co prohlásil ještě předtím, než zavřel dveře zatemněné maringotky. „Buďto to tady můžeš protrpět, že nic nemůžeš anebo si užívat, že nic nemusíš.“ Pro mě byla volba jasná. Měla jsem v tu chvíli činnosti jakéhokoli druhu už dost a vegetění mi přišlo velmi vhod. Dokonce jsem se během celého týdne nedotkla pastelek a skicáku, které jsem si s sebou vzala „kdyby náhodou.“ Prostě jsem si dovolila nedělat nic a opravdu jen tak být. Tedy až na počáteční zápisky toho, co prožívám. Ty se později ukázaly jako nečitelné. Už při psaní jsem ale cítila, že jejich hlavní funkce je spíš něco ve stylu Brumbálovy myslánky na odkládání přebytečných myšlenek. V dnešní uspěchané době je tahle zkušenost jako balzám. Nedělat nic a o nic neusilovat. Být.
Když jsem po týdnu vylezla na světlo, byla jsem jako lenochod, který poprvé vidí svět. Byl to pozoruhodně uvolněný stav. Vnímám, že po více jak měsíci pořád v rukou držím klíč k lehkosti bytí, který jsem dostala darem. Dá se jím odemknout každý okamžik. Stačí se navnímat na nitro a vidět, že já nic nedělám, ale vše je děláno skrze mě. Pak se můžu uvolnit a dělat, co je zrovna potřeba.
Pobyt ve tmě nemůžu určitě doporučit každému. Hlavně ne ten týdenní. Člověku, který se silně bojí svých myšlenek a představ, by tam mohlo možná i hrábnout nebo by zkrátka utekl. Ale pokud si vás tma zavolá, tak určitě jděte. Na zkoušku nebo pouze pro dohnání spánkového deficitu všeho druhu stačí už jeden až tři dny. Pro hlubší sebepoznání je pak lepší ten týden nebo násobky týdne.
Teď už tedy ale zase budiž světlo… i venku 🙂
