Zveřejněno: 24. 1. 2019
Bezprostředně po výstavách mívám chuť jít hned tvořit něco čistě z přetlaku dojmů a skoro nikdy jsem si na to pořádně neudělala prostor a dělala na tom, co bylo právě „potřeba“. Dojmy z výstavy Františka Kupky jsem ale nenechala nepřežvýkány. Jen co jsem se vrátila z pražské galerijní otočky zpátky do klidu chaloupky v Rybné, chopila jsem se štětce.
Ze šuplete jsem vytáhla jedny takové dětské barvičky, u kterých jsem si už dávno říkala, že by bylo dobré je „zdělat“, než nadobro vyschnou. A dala jsem se do hraní.
Abstrakci jsem sice vlastně nikdy nedělala, když nepočítám nějaké automatické kresby, ale po Kupkovi jsem dostala chuť to nezávazně zkusit a prozkoumat, co to udělá.
Chtělo se mi i tak vycházet z reality a na rozcvičku jsem si dala jen trochu víc skvrnovité malování viděného. A u bobu jsem si ze zvědavosti prohodila bílou a černou.
U naší zimní výbavy saní a bobů jsem se k poněkud divočejší abstrakci dostala postupně.
A u podchodu pod mostem do rybenské školy jsem to už rozjela rovnou. Možná kdybych vynechala úplně ty větve, tak by to vyvolávalo ty správné otázky. Ale nevím. Hlavně že to byla legrace 🙂
Takhle si svobodně zablbnout je neuvěřitelně vyživující pro tvůrčí oheň a jsem moc ráda, že jsem si to dopřála.
No a už se chystá další komentovaná prohlídka s Monikou, kterou opět organizuje Adél. Den nato jedu z rušné Prahy zas do svého klidného doupěte. Takže už si brousím zuby na to, že nějaké podobné zpracování dojmů z výstavy bych mohla zopakovat 🙂
Chcete se mnou zůstat v kontaktu? Přihlaste se přes formulář níže do mého newsletteru. Sdílím v něm své obrázky, inspiraci a postřehy ze života. Díky němu vám také neunikne žádný blogový článek ani nabídka obrázků, které si můžete pořídit k sobě domů.
